To byste nevěřili, co se mě stalo. Všecko je to tím, že prostě ignoruju, co se mě, starému volovi, říká.

V třetí kampani Iron Fortress jsme během prvního dne (jak je tomu dobrým zvykem SP 3 a její reality) celkem vykuchli Severokorejské letadla tak, že sem tam ještě něco letí, ale nic moc. Když si vzpomenu na ty mračna letadel v 1.08 které jsem po sedmi kusech za misi sestřeloval a jich pořád neubývalo…!
Mise Deep strike ve čtveřici, přede mnou dvě mašiny z mé 36-th squadrony jako doprovod. Cíl nějaká základna armády DPRK jižně od Seoulu. Naložil jsem čtyři BGU-22, po dvou přídavných nádržích, tři AIM-120 a jednu AIM-9M. Po vzletu jedno kolečko aby se mohli zařadit ostatní po mě startující členové letky a jdeme na to. Nad FLOT vypnutí světel zapnutí rušiček, zapnutí laseru, konfigurace pravého MFD na TGP stránku. Všecko OK, zpátky do NAV režimu.

Kousek dál jsem zaměřil cca 33 mil daleko dvě MiG-23ML, no pak jsem jenom viděl dvě černé šmouhy na nebi. Před cílem cca 15 mil na mě odněkud zleva a zpředu vypálila SA-2, brejkuju k zemi, ten sráč mě za chvíli ztratil. Musel jsem použít vzdušných štítů, abych snížil rychlost 1.3 Machu na takovou, abych neurval podvěsy. Pak ve výšce 6000 stop nálet na cíl a svržení první laserovky na chajdy tábora. Element letky zatím úspěšně odrazil zezadu dotírající dvojici Su-27. Pak zaútočili laserově naváděnýma bombama všichni, dole koule plamenů, dým, nic v cíli vidět ani nebylo. Otočil jsem to ještě dvakrát, wingmani taky a všecko jsme to srovnali tak, jak to bylo když se to začínalo stavět. Při zemi se pokoušel připlížit MiG-23ML, tak jsem ho sundal. Otočka a pryč. Po cestě jsme se potýkali s tím samým SA-2, mimo mě otravoval všechny, ale bez následků. V tu dobu jsem byl asi deset mil vpředu a od hranic se vraceli celkem spokojené dvě Tu-16- už se nevrátily, ale zůstal jsem bez raket.



Pak se to všecko spojilo a šli jsme na přistání. Good morning Gypsy 41, Taegu aproach, meantime 250 knots, expect vectors to landing, runway 14. Tak vzdušné štíty, jdu dolů mezi ty dva kopce do průsmyku, odkud vede trasa na 14 rovnou. Jenže ne, ta piksla mě odklání na 210, pak mě táhne za kopcem, otáčí zpátky, vrací na 250 a nakonec tedy na 140, abych mohl přistát. Kupodivu na opakovanou žádost mi sdělujem, že jsem number one for lééénding. To jsem tady ještě neslyšel. Valím na přistání a cca 100 metrů od prahu dráhy při rychlosti 160 uzlů s nataženou mašinou slyším od té inteligentky, že mám zrušit přistání a kontaktovat důstojníka pro přiblížení. Kdybych zatáhl podvozek a dal plyn na doraz, dostal bych se zase nahoru, ale na ranveji nic nevidím, říkám si, tak přistanu. Už jsem kolikrát objížděl stojící mašiny na ranveji a v pohodě, jenom mě vždycky zdrbe, že si mám vyžádat povolení k přistání. Taky při každém příletu na letiště stojí v pravé polovině a asi v jedné třetině délky ranveje protiletadlový kanón, to chce fakt pevnou ruku ho minout, blba! Jak jsem s tím necitlivě prdnul a poskočilo mě to, trvalo mi déle, než jsem dosednul a mohl brzdit… Najednou před sebou vidím Warthoga plně naloženého a startujícího po dráze tím svým hlemýždím tempem… Lekl jsem se jako prase, hned jsem pochopil, proč jsem měl zrušit přistání. Už jsem jenom sledoval, jak se moje pravé křídlo sráží s jeho levým a bááác. Krásně vyvedená mise v pr…. Takže bacha, ta kráva nebeská klidně pustí na ranvej před přistávající mašinu něco jiného a to na poslední chvíli. Už se o tom někdo zmiňoval. Raději mějte oči na stopkách anebo fakt zrušte přistání. Po třičtvrtě hodině nervů ve vzduchu se srazíte kvůli takové chybě s vlastním letadlem když jste kilometr od postele. To nasere….