Sedím v kokpitu své mašiny na pojížděcí dráze, za mnou stojí moje tři čísla a zatímco si nastavuju počítač pro řízení palby, přemýšlím o tom, jak se bude mise vyvíjet. Podle informací na briefingu můžu nad frontou čekat čínské SU-27 s jejich dotěrnýma Apexama, ale pravděpodobné je, že je Ti blbouni už vyplýtvali cestou na frontu a teď tam statují na své CAP misi bez jediného skiny-wingmana... Když bude čas, smlsnu si na nich kanónem...

Jo ale teď zpátky do práce. Věž mi hlásí, že jsem number six a zrovna přistává nějaký Herky s municí (doufám, že veze Amraamy) a po něm řve do éteru Cowboy 2, že má emergency problémy... Možná, že se mu chce na velkou a pytlíky v mašině má už plné...  To tak rychle neodstartuju.

Takže, bomby po jedné, rozptyl dám na maximum 175 fítů, kdyby bylo nad frontou horko, nasypu to na první cíl naráz... Nesu clusterovky CBU-87 CEM, pošušňáníčko pro T-72. Rozptyl na 3000, stejně to budu sypat z deseti angels, protože níž jsou jejich Shilky a různé chrliče kovu nepříjemně dotěrné i když neškodné. Severokorejská 3.mechanizovaná divize míří na frontu a já ji mám zpacifikovat, no tak ji zpacifikuju. Hrnou se na nás jako mravenci na saranče, je jich moc a slouží nám jako cvičné cíle. Přesto máme v naší 36-té squadroně už jen sedm letadel a válka trvá jen tři dny. Než přijdou ze Států posily, asi se zpotíme až na zadku. Hned první den války jsem se vyznamenal, sejmul jsem osm mostů během dvou misí... Vyznamenání mě uniklo jenom díky tomu, že jsem si trochu odskočil na Severokorejskou vojenskou kolonu a svrhnul na ní Mk-20 Rockeye  - clusterovky... Neměl jsem tam co dělat, zrovna je zpracovávali bratrské rudé tváře Apačové a jak jsem měl nastavenou výšku pro rozprsk submunice na 3000 stop rozptylu, jednoho rudokožce jsem s ní celkem nechtěně sejmul. To se může stát jenom mě. Čtyři pumy a třicet tři vozidel Severokorejci oželili. No. Generál na mě řval tak, že jsem byl od něho zaslintaný jak dámský přirození... Za ty mosty jsem teda vyznamenání nedostal.

Už jsem zase v kokpitu. Jako Comm 1 dávám svoji letku, jako Comm 2 proximity a přepínám na proximity. Chvíli poslouchám, to je řev, někoho sejmuli, volá si šlehač vajec, jak mu říkají amíci: eggbeatter. Kouknu na jeho polohu, je sedmdesát mil daleko ode mě. Ještě slyším E trojku, kde slouží moje známá z akademie se svinsky sexy hláskem, jak vysílá SAR misi pro toho hocha a posílá mu jako zajištění dvojici Warthogů. Pak honem přepínám na jiný kanál, polívá mě horko, to jsem pohnojil, to je špatné znamení. Mě už hoši od SAR vrtulníků tahali ze sraček snad desetkrát. Pětkrát z toho v okruhu deset mil od letiště. To člověk odstartoval a za zády měl tři Su-27 a byl rád, když stačil honem odpálit všechny rakety a vyskočit z hořící mašiny ven. Taková byla nad naším letištěm tlačenice už první den večer a pak celý druhý den, než jsme je trochu protřídili.

To už stojím jako číslo 2 a přede mnou najíždí na start Tornádo Tomíků, kteří mají taky dost těžký ztráty. Když dává forsáž, vyjedu na ranvej i já a zastavím na protilehlé straně, aby se mohl můj wingman nacpat vedle mě. Mrknu na něj, zvedl palec, jo, budeme to potřebovat. Návrat celé letky je dneska důvod pro vysoké hodnocení. Věž už řve, abych to odtrhnul, tak tomu navalím a jedu. Nad letištěm udělám oblet kolem dokola a radarem si bleskově prohlídávám nejbližší cíle. IFF jde vždy vpravo, je to v klidu. Hned volám kamarádku v AWACSu a už mi dává obrázek, jeden, dva, tři, čtyři, pět letek banditů, z toho tři hlídky CAP jak slyším údaje o jejich poloze a výšce. Mrknu na bullseye kružnici, na data na radaru, kde jsem vůči bullseye, rychlý odhad, nejbližší je čtyřicet mil, mám čas. To je vzdálenost na frontu, je tedy nad frontou a jestli chci misi splnit, musím se s ním vypořádat anebo čekat, až ho někdo sejme.

Paliva mám dost, kroužím a čekám. Amraamy došly už druhý den a mám jen dvě AIM-9M a dvě péčka. Proti ruským AA-11 Archer mám jedinou šanci - vypálit před hranicí dotřelu emkovou verzi, jinak je po mě. Archer jsem vymanévroval zatím jenom pětkrát a asi dvěstěkrát mě dostal. To slovo ve mě vyvolává husí kůži jako struhadlo. Ovšem moji wingmani jsou zajíci, takže s těmi si nemohu dovolit na ty ničemy narukovat. Snažili by se dostat banditovi za záda, místo aby mu Sidewinder napálili rovnou mezi oči a on by je sejmul. Zkouším na AWACSu vymámit, co jsou zač, říká mi, že dvě Su-27. Ty budou už holé, na ně! (Číňani mají velice silný zlozvyk - ve škole je učili, že Su-27 je dálkový stíhač a tak střílí na velkou dálku. Když přilítnou na stanoviště hlídky, nemají už rakety.)

Ještě si omrknu jejich okolí, aby mě nepřekvapil nějaký komediální MiG 21 nebo dokonce devatenáctka, ten smrdutý skunk chovající se na radaru jako Frogfoot, lítá dole a pomalu a čeká a čeká. Je tam klid, ty cíle dole ovšem mohou být jak Beagly, tak Frogfooty tak ty pitomé Mig-19. Na letku Su-27 nařizuju útok kleštěmi, já s wingmanem vlevo a trojka se čtyřkou vpravo. Se Sidewinderem je to o hubu, ale jsme už jenom pět mil od nich, akorát udělali čelem vzad, stůjte šmejdi, nebude to bolet...!!!
 

Můžu si být jistý, že už je neuvidím, ale místo nich to do dvou minut přilítne. Bleskově přepínám na A-G radar do submódu pro pohyblivé cíle a sedm mil přede mnou je mám. V největším fofru ho zaměřím a pošlu na něj trojku a čtyřku, já s dvojkou napadnu cíl hnedka za tím prvním. Bleskově mačkám tlačítka na MFD a zvyšuju počet pum v salvě na plný počet. Na druhý nálet nebudu mít čas a nejsem sebevrah. FCR mi ukazuje čtyři sekundy do odhozu, srovnávám kurz a pro jistotu, abych ještě získal čas, shazuju přípusť na volnoběh.... Začnu vysypávat fléry a staniol, pro jistotu tři a tři kousky. Hlásím odhoz pum poté, co se ozve jemné zabubnování uvolněných držáků pum.

Ihned přepínám do A-A módu a hledám mstitele Suček. Nahoře nejsou, čtyřicet mil ani jedna mašina není na sedmadvaceti tisíci fítech, což je nepřátelská výška pro CAP hlídky. MiGy 19! Budou tu! Bacha, řvu na svoji letku, aby si zkontrolovali svůj zadek. A už to začíná, přesně jak jsem ty smraďochy čekal. Jeden podlítává pode mnou směrem k mému elementu. Ty už nedoletíš, obracím mašinu na záda a s očima upřenýma na jeho ocas provedu vertikální Split tak, jak to umí jenom Falcon. V momentě jsem za ním, přepnu ještě na péčko, abych na tuhle jasnou záležitost neplácal lepším emkem a Fox two! Forsáž a kanonový pytlíček, kdyby se náhodou nerozprsknul po tom Sidewinderu. Zkusil uhnout, ale marně, jenom ve filmu pilot pohne křídly a raketa ho mine. Sidewinder nemusí podobně jak drtivá většina letadlo vůbec přímo trefit, stačí její úlomky...

Doprčic, co to bylo za ránu a řev, co je to za svinstvo, kristeježíší, ten blbec mi nasedl na Falcona i s padákem, HUD zhasnul a radar taky, ale motor funguje a letadlo je ovladatelné. ICP je po smrti, musím přepnout na záložní zdroj a zrovna slyším, jak trojka se čtyřkou odhazují svoje pumy a dvojka žádá o pomoc... Jo, ale kde je? Rychle si ji pohledy najdu, je v mé výšce na mých čtyřech asi pět mil, okamžitě forsáž a prudce zatáčím za ním a už to vidím, je to ocas a točí se s MiGem 19 dokola. Na ten krám stačí dvě kolečka a mám ho v zaměřovači -- no jo, ale ten blboun neodhodil pumy, proto má limit na 6 G a s tím se nikomu za záda nedostane, když ten druhý nechce a ten Korejec nechce.

Během dvaceti vteřin mi MiG-19 vlítne do DLZ mého emka. Fox two and I hope that hurst! Letko, zpátky na letiště, nechci riskovat prohledávání oblohy nebo zdlouhavý dotaz AWACSu, když  nevím, kde je bandita. Prolítávám pohledy, nějaké Hrábě, Hindy, jedna Andulka bez křídla, stíhač žádný. Potáhnu celou letku deset mil od cíle, v rukavicích mi naštěstí knipl neklouže a termoprádlo vysává pot, který bych měl všecek v sedačce. Letko, hlaste, jak na tom jste? Všichni OK, jenom já jsem bezmocný, bez radaru už nemůžu nechat letku zaútočit na můj cíl a tudíž žádám letiště a povolní k přistání.

Protože jsem neukázněný, nepovažuji HUD za překážku bezproblémovému přistání a tak ani nežádám o přednostní odbavení. Pak ale třicet minut lítám kolem letiště, než mě věž povolí přistát a za tu dobu mě asi sedmkrát zatrnulo, když jsem na radaru viděl přibližovat se bandity. Vždycky je včas zahnali, jednoho rozpárala protiletadlová děla nad mým letištěm, ale jeden svrhnul pumy a sejmul hangáry na východním konci ranveje. To jsem nevydržel a protože mi kanón fungoval, sejmul jsem ho jenom tak odhadem. Tři dávky, tři zásahy a už oře jihokorejské krtky. Jenže ouha, upadl do našeho muničáku, ale já za to nemůžu, za tohle teda už ne, to mě už neserte! A teď už mě ty šmajdavá huso pusť na ranvej, nebo tě tím kanonem ometu taky!

 
Tak takhle probíhá průměrná mise, CAP mise jsou kolikrát o ničem, ale nervy jako špagáty, hloubkové mise jenom pro silné žaludky.

Hammer